Odkaz na Gen Z verzi: Platí stát za závislosti?_(Gen_Z)

Úvod

Téma financování následků závislostí je kontroverzní. Na jedné straně stojí argumenty solidarity – závislost je nemoc, kterou by měl veřejný zdravotní systém léčit stejně jako jiné choroby. Na druhé straně zaznívá, že opakované selhávání by nemělo být donekonečna dotováno z kapes daňových poplatníků, zvláště pokud jedinec nespolupracuje. Kde leží spravedlivá rovnováha? Proberme roli veřejného zdravotnictva, význam individuální odpovědnosti a riziko morálního hazardu.

Veřejné zdravotnictví a recidiva závislých

Veřejné zdravotnictví tradičně pokrývá léčbu závislostí – detoxikace, pobyty v léčebnách, terapie. To je v principu správné, neboť závislost je oficiálně uznaná diagnóza a lidé si zaslouží šanci na vyléčení. Otázkou je, kolikrát a v jakém rozsahu má společnost tuto šanci poskytovat, zejména když někteří pacienti se vracejí k užívání opakovaně. Jedno odvykací léčení může stát desítky tisíc korun; pokud jej někdo absolvuje pětkrát za sebou a pokaždé se vrátí k drogám, veřejný systém to stojí nemalé peníze. Zastánci tvrdí, že i pětkrát je potřeba zkoušet – sedmé odvykání třeba vyjde a člověk se zachrání, což z dlouhodobého hlediska ušetří náklady na jeho zdravotní komplikace či případné věznění. Kritici namítají, že existuje hranice, kdy se pomoc míjí účinkem a stává se černou dírou na zdroje. Některé návrhy zmiňují zavedení limitů: například plná úhrada prvních dvou léčeb, ale u dalších už částečná spoluúčast pacienta. Nebo odstupňování – s každým dalším pokusem by se podíl veřejného pojištění snižoval. Tak by se zabránilo pocitu "mohu se donekonečna nechat zachraňovat zdarma". Veřejné zdravotnictví by tak plnilo roli záchranné sítě, ale ne permanentního doprovodu při životním stylu závislosti. Je to ovšem tenký led – stanovit takové hranice není snadné a hrozí, že někoho odsoudíme, i když by další pokus o léčbu byl nakonec úspěšný. Každopádně, debata o financování se odvíjí od společenských priorit: máme raději investovat do opakované léčby jednotlivce, nebo tytéž prostředky dát do prevence a vzdělávání, aby nových závislých vznikalo méně? Ideální by bylo, kdyby případů k léčbě ubývalo díky dobré prevenci – pak by otázka financování recidiv nebyla tak palčivá.

V bodech

• Léčba závislosti = oficiálně uznaná diagnóza → hrazeno z veřejného pojištění.
• Problém: časté recidivy, opakované náklady.
• Argument pro i proti: solidarita vs. zneužívání systému.

Individuální odpovědnost

Klíčovým faktorem úspěchu léčby je sám pacient – jeho odhodlání a odpovědnost. Sebelepší systém nedokáže pomoci člověku, který pomoc skutečně nechce přijmout. Proto je důležité podporovat u závislých motivaci ke změně a pocit zodpovědnosti za vlastní život. Jak toho dosáhnout? Jednou cestou je zapojit závislého aktivně do řešení: například formou smluvního závazku při nástupu do léčby, kde se pacient zaváže k určitým krokům (docházet na terapie, abstinovat po léčbě s podporou skupiny apod.). Tento "kontrakt" sám o sobě nikoho nevyléčí, ale nastavuje psychologickou odpovědnost – pacient ví, že musí i on něco investovat. Dále pomáhá pozitivní motivace: odměny za úspěchy (např. poukázky za každé čisté toxikologické vyšetření, jak se praktikuje v některých programech), veřejné uznání v rámci skupinové terapie atd. Neméně důležitá je perspektiva lepšího života: pokud léčba zahrnuje i pomoc s hledáním práce, bydlením a obnovením vztahů, dává pacientovi konkrétní důvod vydržet – vidí světlo na konci tunelu. Odpovědnost samozřejmě znamená i přijetí následků: ti, kdo se rozhodnou pokračovat v užívání, musí vědět, že tím riskují ztrátu určitých výhod nebo podpory. Například řidič přijde o řidičák, pokud neudrží abstinenci; člověk na podpoře může ztratit nárok na dávky, jestliže opakovaně porušuje léčebný plán. Tyto mechanismy nemají být trestem, ale spíše logickým důsledkem – společnost pomůže, ale očekává i snahu ze strany jednotlivce. Vytvoření prostředí, kde se cení osobní snaha a kde závislý není pasivním příjemcem péče, nýbrž partnerem v procesu uzdravování, je zásadní. Koneckonců, nikdo jiný než on sám za něj střízlivost neudrží.

V bodech

• Jak motivovat uživatele, aby se snažili? (spoluúčast, smluvní léčba).
• Pozitivní pobídky (voucher za čisté testy) vs. negativní sankce (ztráta dávek).
• Přístup: Léčit, dokud to jde, nebo stanovit limit?

Morální hazard

Pojem morální hazard označuje situaci, kdy příliš štědrá pojistka či záchrana v zádech vede k lehkomyslnějšímu chování. V kontextu závislostí to může znamenat, že pokud závislý ví, že ať udělá cokoli, stát ho vždy zachrání a vše zaplatí, může ho to podvědomě zbavovat zábran pokračovat v užívání. Samozřejmě málokdo se ničí schválně jen proto, že mu léčbu platí pojišťovna – závislost je silnější než kalkul. Přesto určitý efekt "pohodlnosti" nastat může: například pacient nastoupí na detox bez skutečného úmyslu něco změnit, spíše aby se dal do pořádku, a pak zase pokračuje ve starém stylu, protože ví, že za pár měsíců může jít znovu. Nebo se spoléhá, že v nejhorším dostane zdarma náhradní léky, přístřeší v azylovém domě a polévku v charitě, takže není důvod se namáhat s obtížným procesem zotavení. Takové uvažování možná není časté vědomě, ale systém nastavený bez jakýchkoli podmínek může nechtěně podporovat setrvání v závislosti. Řešením není zavřít dveře pomoci, ale zároveň nejít recidivě naproti.

V bodech

• Pokud je léčba vždy zdarma a dostupná, existuje riziko, že se někteří nebudou snažit.
• Reálně: závislost je silnější než „ekonomická kalkulace“ – většina nechce být závislá.
• Ekonomové: i tak se vyplatí léčbu nabízet, je to levnější než věznění nebo dlouhodobá nezaměstnanost.

Závěr

Závěrem bych čtenáře zahltil otázkami k zamyšlení v duchu morálního přístupu:

• Kde končí osobní odpovědnost a začíná odpovědnost druhých?
• Má stát právo zasahovat do života člověka, který si dobrovolně ubližuje?
• Pokud je závislost zdravotní problém, měl by mít kdokoli povinnost financovat jeho léčbu?
• Je férové nutit ostatní, aby platili za následky cizích rozhodnutí?
• Pokud někdo selže kvůli závislosti, měl by nést plné důsledky svého jednání, nebo má společnost povinnost ho zachraňovat?
• Existuje spravedlivá hranice mezi pomáháním a umožňováním škodlivého chování?
• Pokud by stát nezasahoval, vyvinuly by se lepší a efektivnější mechanismy pomoci?
• Měly by existovat tržní alternativy k současnému přístupu k drogám a závislostem?

Když jsem se nad tímto tématem zamýšlel, došel jsem k následujícím bodům:

• Každý by měl nést odpovědnost za své činy a jejich důsledky, a že trh dokáže nabízet lepší řešení než státní regulace.
• Pokud lidé chtějí pomáhat, měli by tak činit dobrovolně, ne skrze donucení a přerozdělování.
• Ostatně, když se podíváme na současný stav státní „pomoci“, vidíme, že systém je drahý, neefektivní a mnohdy sám vytváří více škody než užitku.
• Možná bychom měli přestat spoléhat na vynucené kolektivní řešení a začít přemýšlet nad tím, jak by mohl vypadat svět, kde je svoboda skutečně spojena s odpovědností.

← Zpět na obsah