Odkaz na Gen Z verzi: Jak_prohibice_omezuje_svobodu_(Gen_Z)

Úvod

Drogová prohibice neovlivňuje jen uživatele a obchodníky, ale dotýká se samotných principů svobody v naší společnosti. Stát kvůli boji proti drogám zasahuje do práv občanů způsobem, který by v jiné oblasti byl nemyslitelný. Podíváme se na tři roviny: na střet práva jednotlivce nakládat se svým tělem s ambicemi státu ho chránit, na nerovnosti ve vymáhání drogových zákonů a na to, jak propaganda pomáhá tvrdé zásahy ospravedlnit.

Právo na vlastní tělo vs. státní regulace

Jedním ze základních liberálních principů je, že člověk má svrchované právo nakládat se svým tělem a na vlastní odpovědnost podstupovat i určitá rizika. Státy toto právo do jisté míry respektují – tolerujeme, že lidé kouří tabák (přestože zabíjí), pijí alkohol, přejídají se nezdravým jídlem nebo se věnují adrenalinovým sportům. U nelegálních drog však stát uplatňuje přístup opačný: za požití či držení byť malého množství látky hrozí tresty. Tím vysílá vzkaz, že jednotlivec není způsobilý rozhodovat o svém zdraví a vědomí sám. Argumentem bývá ochrana uživatele před sebou samým – jenže kde je hranice? Kritici poukazují, že jde o paternalismus, který není v souladu se zásadami svobodné společnosti. Pokud svobodný dospělý nemá právo zvolit si rekreační užití určité látky, nakolik je skutečně svobodný? Prohibice tak nastoluje nebezpečný precedent, kdy stát z pozice „vyššího dobra“ omezuje individuální autonomii. Navíc je tato regulace nekonzistentní: některé návykové látky (alkohol, nikotin) jsou legální navzdory vysokým rizikům, zatímco jiné, potenciálně méně škodlivé, jsou zakázány. Pro mnoho lidí jde o porušení principu rovnosti a logiky – zákaz není založen čistě na vědeckých datech o škodlivosti, ale spíše na historických a kulturních normách. Tím spíše by rozhodnutí mělo být ponecháno na jednotlivci, míní zastánci svobodnější politiky.

V bodech

Liberální princip: „Moje tělo, moje volba.“
Prohibice drogy = vláda určuje, co nesmíš užívat.
Argument: Paternalismus, nepřípustný zásah do soukromí.

Selektivní vymáhání zákona

Dalším problémem je, že drogové zákony se nevymáhají plošně a spravedlivě. V praxi často dochází k selektivnímu postihu určitých skupin obyvatel. Klasickým příkladem jsou rasové a socioekonomické nerovnosti: například ve Spojených státech byli a jsou příslušníci menšin (Afroameričané, Latinoameričané) nepoměrně častěji zatýkáni a odsuzováni za přečiny související s drogami než běloši, přestože míra užívání je obdobná. Chudí a marginalizovaní lidé bývají pod drobnohledem policie více než zámožní uživatelé za zavřenými dveřmi. I v České republice lze vysledovat, že drogové protizákonné jednání v tzv. "ghetech" je prioritním cílem razií, zatímco například drogové večírky zlaté mládeže unikají podobné pozornosti. Selektivnost se projevuje také v tom, že zatímco tisíce drobných uživatelů a pouličních dealerů končí před soudem, skuteční velcí organizátoři obchodu často unikají – buď díky sofistikovanosti, kontaktům, nebo prostě proto, že je jednodušší chytat malé ryby. Dvojí metr podrývá důvěru v právní stát. Lidé vidí, že zákony neplatí pro všechny stejně, a že drogami se trestněprávně „spálí“ hlavně ti nejzranitelnější. Prohibice tak v praxi znamená, že svobody jsou upírány selektivně: někomu se přimhouří oko, jiný je exemplárně potrestán. To oslabuje samotnou ideu spravedlnosti zákona.

V bodech

Bohatí uživatelé mají lepší právníky, menší riziko stíhání.
Chudí a menšiny čelí tvrdším postihům.
Dvojí metr → nedůvěra v systém.

Role propagandy v legitimizaci represí

Jak jsme naznačili již v Proč jsou drogy tabu a demonizované?, vládní propaganda vykreslující drogy jako démonické zlo hraje zásadní roli v tom, že veřejnost akceptuje tvrdé zásahy státu. Mediální obrazy narkomanů coby nebezpečných šílenců a dealerů jako predátorů umožňují prosadit opatření, která by jinak byla nepřijatelná. Strach z drog byl využit k zavedení různých kontroverzních praktik: například v některých zemích došlo ke zmírnění ochrany domovní svobody (policie může snadněji provést razii kvůli podezření na drogy), k rozšíření pravomocí pro odposlechy a sledování, či k zavedení plošného testování zaměstnanců a žáků na přítomnost drog. Pod záminkou "drogové hrozby" také dochází k militarizaci policie – speciální ozbrojené jednotky, vybavení a taktiky původně určené proti terorismu jsou nasazovány při zátazích na drogové domy. Tyto represivní nástroje mohou snadno přesáhnout původně deklarovaný účel a ohrozit obecné svobody občanů. Když si společnost zvykne, že kvůli drogám jsou přísné tresty, cenzura informací či tvrdé policejní postupy v pořádku, otevírá to dveře podobnému přístupu i v jiných oblastech. Propaganda vytváří souhlas s erozí práv – lidé vymění kus svobody za příslib bezpečí před „toxickou hrozbou“. Problém nastane, když si uvědomíme, že absolutního vítězství nad drogami se tímto způsobem nedaří dosáhnout, zato zásahy do svobod zůstávají. Debata o tom, kde končí legitimní ochrana veřejnosti a začíná nepřijatelná represe, je proto velmi důležitá.

V bodech

Strašení drogami = ospravedlnění přísných zákroků.
Policie získává nové pravomoci (prohlídky, odposlechy).
Lidé obětují svobodu výměnou za „bezpečí“ před drogami.

Závěr

Prohibice drog tak slouží jako záminka k rozšíření státní kontroly na úkor osobní svobody. Otázka, do jaké míry má stát právo diktovat jednotlivci, co smí a nesmí konzumovat, souvisí také s otázkou odpovědnosti za následky takového rozhodnutí. Tu budeme podrobně řešit v závěrečných kapitolách, které se zaměří na možnosti nápravy současného stavu a úlohu státu při pomoci závislým. V následující kapitole se podíváme na Reálné dopady vs. mýty

← Zpět na obsah